Příští týden to bude osm let, co jsme se nastěhovali do téhle čtvrti, tohoto domu. Přestože mám trochu problém vnímat byt jako naše hnízdo, náš domov, v naší čtvrti si připadám jako domorodec. Téměř každé ráno potkáváme kadeřnici, co má provozovnu ve vedlejším domě, starého pána s psem, co mi dává noviny Metro (pokud má) a z dálky zdraví, Roderickova spolužáka ze školky s tatínkem a spolužačku s maminkou, prodávající Nového Prostoru, co je u Billy, nikdy nezapomene pochválit děti a poškádlit se s "raubířem" Roderickem, pravidelně potkávám prodavačku z DM, co venčí psa.
Tento týden na nás dolehla moje lenost a v kombinaci mrazů a Beuščiných bolavých uší jsem dvě rána po sobě nechala spící malošky Frederice a vyběhla jen za velkou světelnou křižovatku vyprovodit Rodericka do školy, místo abych vypravovala všechny čtyři. Během těch deseti minut, kdy jsem byla z domu, jsem potkala asi tři lidi (jednu důchodkyni jsem si teda nepamatovala vůbec), kteří se mě ptali, kde mám zbytek dětí :-)
A pak prý, že je Praha anonymní ;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat