Kukadla

Kolik vnoučat se vejde do babiččiny vany?

Ibišek

Asi Otakárek

Měl pochopení a počkal, než mi Roderick donesl z domu foťák...

Další krok...

...ve vývoji naší poslední. Dneska vylezla na schody. Na nohách stojí už většinu dne. Nastávají nám akční dny ;-)

Bazénová

V létě by to bez bazénu nešlo. Jen jim je už skoro malej :-D

Kolo mlýnský

Henriko, budeme dělat kolo mlýnský...

Bééé, já už nechciiii.....

Neplakej, pššš...tak budeme hrát na pikanou ;-)

Pomoooc...

...povalil mě truhlík...

a tobě je to, Bianko, jedno?!

Sluníčko Henrika

Brácho, co to máš?

Na kole, na kole, na kole...

Jak málo stačí některým matkám ke štěstí... třeba když si v zájmu utahání synátora nechají pohlídat drobotinu babičkou, půjčí si její kolo a vyrazí na hoďku kolem KH. Syn spokojený maximálně, jede stále vpřed ;-) a matka, co seděla naposledy na kole za svobodna a bezdětna,  ho v závěsu pronásleduje a sní o tom, jak byla mladá, krásná a štíhlá a jezdila pravidelně.

No tak třeba jednou, až děti dorostou, vytáhne kolo ze sklepa, nahustí duše a vyrazí... na kole, na kole, na kole....

Svátečková

Zub, první Henričin

Objevila jsem ho dneska, konečně se prořízl :) Vypadá to, že druhý bude v závěsu. Jsem zvědavá, kdy se všech těch šatů dočkám ;-)

Dvojčata? ;-)

Henrika 9 měsíců a 8 dní

Výletníci

Byli jsme pozváni ke kamarádce, pokec, zahrada a bazén,  značka ráj  :) Někdy je ale potřeba si i ten ráj zasloužit.

Našla jsem spoj (jel z jiného nádraží než minule, což mě překvapilo, ale nezkoumala jsem to detailně, chyba!), našla jsme tramvaj, která nás doveze včas k danému vlaku. Měli jsme 20 minut na dojití od tramvaje k vlaku a zakoupení jízdenky. To by mělo být i s pajdajících chlapem v pohodě (normálně je to proces na 10 min i s frontou u pokladny). Ráno jsme si všichni přispali, ale pořád dost času, abychom to všechno stihli. Každému dítku, co vstalo, jsem vysvětlila, proč tentokrát nespíme ve stanu. Poslední vstává muž: "My tam nespíme? A proč? Já myslel, že jo." Nevysvětluju, připomínám čas. Jenže "chromý" chlap vydá za dvě děti a šest dětí už se blbě koordinuje. SMS od kamarádky nám sděluje, že tam leje jako z konve. Děti jsou oblečené, těší, tady neprší, sluníčko vylejzá, to dáme. Přibaluju pláštěnky. Jenže než jsme se vyprdelkovali, ujela nám TA tramvaj. Cestou jsme ztratili Henričinu ponožku, takže zpět pro ponožku, čekání na další tramavaj, přestup na jinou. Spočetla jsem si, že na cestu přes park, koupení jízdenky na nepřehledném Hlaváku plném lidí a najití správného nástupiště máme 7 mninut. Nestíhačka. Jsem nervní jak feťák v absťáku, na všechny štěkám a loučím se s vidinou hezkého dne v poklidu. Musíme si koupit jízdenku až ve vlaku, s brutální přirážkou. Běžím s Henrikou v šátku, Beou na koni, batohem na zádech. Vedle mě Fredy s Roderickem, za náma berlící se muž. Místní rozhlas hlásí "Na 6. nástupišti ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu." Nástupiště je až to nejdál od nás. Naschvál! Vybíháme schody, skoro tma před očima z nedostatku kyslíku (neumím běhat :-() Vlak stojí. Uuuufff. Nasedáme, vydýcháme. Vlak stojí. Stál 10 minut, kdybych to věděla, koupím tu jízdenku. Nadávám si. Vlak se rozjíždí. Za několik minut staví v Holešovicích. Nadávám si ještě víc. Kdybych to věděla, mohli jsme si tehle šílený běh a nervy ušetřit a mohli jsme mít jízdenku. Připadám si jako idiot, vyhrocenou situaci jsme zase nezvládla a jsem za semetriku.
Přichází průvodčí, kupujeme si jízdenku, po vysvětlení situace, proč nemáme z pokladny se jí nás zželelo a udělala to tak, abychom nemuseli přirážku platit, ušetřila nám 120,- Kč. Konečně jedem! Děti dovádí, pro slečnu sedící s námi v kupé jsme myslím dobou antikoncepcí.

Celý zbytek dne proběhl v příjemném poklidu. Děti skoro nevylezly z bazénu, my jsme si příjemně pokecaly. Muž udělal dobré nealko Mojito, s druhým mužem v bazánu s dětma válčili. V suchozemských chvilkách si hráli kluci spolu a Fredy našla ve Valušce spřátelenou vílu ;-) Batolata se batolila. V podvečer jsem si taky vlezla do toho úžasného, velkého a sluníčkem vyhřátého bazénu. Chvilku jsem si říkala, co tam budu sama dělat, ale naštěstí mě "zachránila" Fredy a vlezla za mnou, Roderick taky nezaváhal. Bea se usadila na schůdkách, kde se po pár minutách pokadila, takže jsem z bazénu zase vylezla a pacifikovala spoušť. Než jsem pobalila věci, kamarádka připravila večeři, společně jsme uklidily střepy od rozbité skleničky (zase ta Paprika ;-)) a jeli na vlak domů. Roderick cestou utrousil pár slziček, že nechce domů a proč musíme jet a nespíme ve stanu jako vždycky. Naštěstí se nechal umluvit, že ještě o prázdninách přijedeme. Cesta vlakem už proběhla v pohodě. Děti notně vyplavané byly docela v klidu a doma usnuly, sotva si lehly.

Byl to moc prima den a jsem ráda, že jsem to ráno nevzdala. Stálo to za to! Péťo děkujeme :-)

Džbán

Někdy mají tatínkové ne příliš rozumné nápady. Ten náš je na to specialista. Jak jinak si vysvětlit jeho cestu se třemi dětmi o berlích na přírodní koupaliště. 

Domluva zněla, já jsem v pátek odpoledne v práci, ty se staráš o BFR. Komplikaci "tatínkova noha v sádře" vyřešil dopolední dr. Nechal se ukecat a vyměnil sádru za stále nechodící ortézu, berle tak zůstaly. tTudíž plán "beru děti na srub" jsem zatrhla. Je to v kopci, bez vody a elektřiny, mužovy berle a nemluvě o tom, že si minule odtamtud Roderick donesl popáleninu dost ošklivou, jak spadl na rozpálený kámen ohniště. Navrhla jsem koupaliště na Pražačce nebo hřiště ve Stromovce a odešla v klidu do práce. Muž dal dětem na výběr Džbán, hřiště a srub. Vybraly si Džbán. Normálně je to od nás celkem pohodová cesta jednou tramvají cca 25 minut jízdy. Díky Blance a prázdninovým výlukám je to teď cesta minimálně na hodinu, tramvají, busem, podchodem, tramvají. S berlema, třema dětmi (z toho jednou mrňavkou v příšeném vzdorovitém období) fakt chuťovka. Jak tam dojeli vím z vyprávění. Cestou na tramvaj tři vztekací záchvaty s válením po ulici, šnečí tempo. V podchodech po schodech "SAMA!", což některé spolucestující nemohly pochopit a nutily pomoc, aby se opět předvedla vztekací scéna "JÁ SAMA! Dojeli tam a užívali si prima koupání. Muž se seznámil se skupinkou stejně starých/mladých lidí, co byli svobodní bezdětní (maximálně spárovaní), kteří k němu vzhlíželi s obdivem, neb něco takového ještě nikdy nezažili (obzvlášť ti, co měli pindíka ;-))

V práci jsem se zdržela, a nevěda nic o jejich výletu, se těšila domů, jak se v klidu navečeřím a hodím nohy na stůl. V šest mi volal muž, ať přijedu za nima. Nechtělo se mi, ale pak jsem si řekla, že budu hodná žena, když máme to výročí, a pomůžu mu domů s dětma. Dojela jsem tam skoro v osm. Než jsem pochopila, kudy ke zmiňovanému kiosku, obešla jsem půl rybníka. Na první pohled mi bylo všechno jasné. Roderick hrající fotbálek a pokřikující jakási sparťanská hesla, nahatá Beatrica s upatlanou pusou a Frederika v zimní sukýnce s pytlíkem těch nejmastnějších slaných brambůrků. A muž pokojně sedící u kiosku v družném hovoru s (pro mě zvláštní) skupinkou lidí (kdo chodí ve 30°C  na koupaliště v kvádru?) a popíjející s nimi jakýsi míchaný nápoj. Asi jsem se netvářila jako chápavá žena, byla jsem za semetriku, co se tváří kysele a neocení, když se chlap snaží. Takže se všichni velmi snažili, abych se uvolnila a rozveselila, dostala jsem vějíř, udělali mi přes protesty vinný střik, vychválili mi, jakého mám úžasného muže, jak krásně se dětem věnoval, Roderick mi barvitě líčil, jak přeplaval sám celý rybník s jakýmsi torpédem. Ani jsem nevěděla, co na to říct. Naštěstí jeden přítomných mužů pochopil, že tohle vlastně ani slyšet nechci a uvedl to torpédo na pravou míru (pluje to na hladině, je to na baterky, vydrží to asi 3 minuty, než se baterka vybije, Roderick měl pásek a byl s ním jeden zdravý dospělý ve vodě). Aspoň že tak. 

Takže jsem snědla vychvalovanou klobásu, vypila střik (normálně ho nepiju), posbírala svršky, došla s holkama na záchod, aspoň se smočila ve vodě, než si muž dopil, a mezitím marně přihlížela, jak v dětech zmizely nanuky, lentilky, chleba, klobása a malinovka. Nikomu mimo mě se nechtělo domů (proč jsem takový pragmatik a místo, abych si užívala do poslední chvilky, myslím na to, že potáhnu unavené řvoucí děti domu, když neodejdem hned). Paprika už začínala být dost unavená, takže jsem velela k odchodu. Než jsme se vyprdelkovali bylo po desáté, tma. Cesta na tramvaj půl hodiny. Nesla jsem batoh, dvě děti, Fredy šla vedle mě a přesto jsme pajdajícímu muži s Roderickem utekly. Než hoši dorazili k tramvaji, jedna pláchla, než jsme našli na Dejvické zastávku X-busu, ujel nám i ten před nosem. Bylo 23:31, viděl nás "dobíhat" byl úplně prázdnej a nemohl počkat :-(. Paprika v hysterickém záchvatu :"NECHCI NIC" řvala jak protržená. Lidi na zastávce na nás koukali jak na blázny. Tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout! Než dojel další bus, usnula muži na klíně. Tramvaják na přestupu na nás naštěstí počkal, i když už měl být na cestě (Děkujeme!) Spící Beu jsem nesla přes rameno jak pytel brambor. RaF usnuli, sotva lehli. A my taky.

Když nad tím tak rozvažuji, tak mi těch pár hodin určitě něco dalo. Od nezaujatých pozorovatelů jsem se dověděla, že můj muž nemá milenku (jak na to přišli nevím, ale věřila jsem jim). A že je obdivuhodný táta. Tohle by prý nikdo z jejich známých nedal, klepou se, když mají jít na koupilště s jedním. Přiznávám, že já jsem si sama se čtyřma dětma na koupaliště ještě netroufla. 

Dále jsem pochopila, jak strašný rozdíl je ve vnímání toho, v čem žijeme pořád, a vidění toho samého  z venku. Na moje "proč by nešel se třema dětma na koupaliště, vždyť jsou samostatné" (ve smyslu umí chodit, samy se najedí, netřeba plen, řeknou si na záchod, vyhrajou si spolu, udrží se s páskem v pohodě nad hladinou) mi bylo namítnuto "no jo, ale pořád něco chtějí, pořád jedí, pořád se na něco ptají, musíš být furt ve střehu".

To jsou ty detaily, které nestíhám vnímat, ty drobnosti, které mi nedají si někdy ani chvíli v klidu "vypít kafe" a připadám si pro ně unavená, i když vlastně nic nedělám. Přesně to, co mi chybí, když jsou děti pryč.

A pak jsem si představila sebe na místě těch lidí. Co bych děla celé dny, týdny, měsíce? Napadá mě jen jedno slovo... nudila se!

Výročí

Dneska máme pět let od svatby, ani jeden z nás se slůvkem nezmínil. A já celý den přemýšlím, co by bylo kdyby...

Brali jsme se, měli jsme dvouletého Rodericka a přes půl roku trápení po ztrátě Božidárka. Myslela jsem, že už nás žádná výrazně těžší zkouška nemůže potkat, krizi po narození Rodericka jsme nějak zvládli. A přesto nás ta pověstná krize ve vztahu postihla. Trvá dlouho a řešení zdá se není snadné najít. Tenkrát jsem myslela, že si pod stejnými slovy představujeme stejné věci, dnes vidím, že se míjíme. Chvil, kdy mám pocit, že to je v pořádku, je poskrovnu. Oba máme svůj díl viny.

Tenkrát jsem jsem dala slib, tobě, sobě, Bohu. Nebyla to pro mě prázdná slova "Já, Martina, odevzdávám se tobě, Michale, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."

I dnes svůj slib myslím vážně, cítím ho jako závazek, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě. Někdy je to setsakra těžké a ty mi to rozhodně neulehčuješ. Ani já tobě ne... Ale tam někde, hluboko, hluboko zahrabaná pod nánosem, tam někde ještě pořád je... moje láska k tobě... a moc si přeju, abys pochopil a vzal krumpáč a lopatu...