Výročí

Dneska máme pět let od svatby, ani jeden z nás se slůvkem nezmínil. A já celý den přemýšlím, co by bylo kdyby...

Brali jsme se, měli jsme dvouletého Rodericka a přes půl roku trápení po ztrátě Božidárka. Myslela jsem, že už nás žádná výrazně těžší zkouška nemůže potkat, krizi po narození Rodericka jsme nějak zvládli. A přesto nás ta pověstná krize ve vztahu postihla. Trvá dlouho a řešení zdá se není snadné najít. Tenkrát jsem myslela, že si pod stejnými slovy představujeme stejné věci, dnes vidím, že se míjíme. Chvil, kdy mám pocit, že to je v pořádku, je poskrovnu. Oba máme svůj díl viny.

Tenkrát jsem jsem dala slib, tobě, sobě, Bohu. Nebyla to pro mě prázdná slova "Já, Martina, odevzdávám se tobě, Michale, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen."

I dnes svůj slib myslím vážně, cítím ho jako závazek, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě. Někdy je to setsakra těžké a ty mi to rozhodně neulehčuješ. Ani já tobě ne... Ale tam někde, hluboko, hluboko zahrabaná pod nánosem, tam někde ještě pořád je... moje láska k tobě... a moc si přeju, abys pochopil a vzal krumpáč a lopatu...