Vykoukl jsi na svět modrý jako švestka, všichni tě zachraňovali a báli se o tebe a já jsem nechápala proč. Viděla jsem tě chviličku, sotva si tě stihla pochovat a odnesli tě pryč. Nikdo mi neřekl, kde jsi a proč jsi pryč. Celou noc jsem přemýšlela, co se stalo, proč si připadám okradená o porod, a celé dopoledne jsem se snažila, abych tě mohla vidět. Nikdo o tobě nic nevěděl. Nakonec mi řekli, kde jsi, a mohla jsem jít za tebou. Nebyl´s tam. Minula jsem se s tebou na chodbě, s jakousi houskou v rukách sestry... Pak mi tě konečně dali. Venku bylo tropické vedro, 30°C ve stínu a tys byl oblečen jako do mínus dvaceti. Na hlavě kulicha, zabalený do zimní zavinovačky, překrytý dvěma dekama. Byl jsi hubeňour, samá ruka, samá noha a měls strašně velká chodidla. Všechna snahy o kojení jsi ignoroval, spal jsi jako žlutý špalek, u prsa ses vztekal. Ale vybojovali jsme to a pochopils. Najels na druhý extrém, pustit prso maximálně na půl hodiny :)
Byla jsem šťastná, objevila jsem nový život. Začala nová etapa... Etapa mateřství, vzájemné výchovy, porozumění. Sedm let plných radosti i bolesti. Naučils mě spoustu věcí. Až s tebou jsem pochopila fungování mužů. Někdy si říkám, že bych chtěla tenkrát vědět, co vím teď, že bych ledacos udělala jinak. Ale možná, že i kdybych tenkrát "věděla", udělala bych všechno stejně. K některým věcem musí člověk dozrát, vlastními zkušenostmi, ne četbou literatury.
Teď ta etapa pomalu končí, přichází nová. Po prázdninách půjdeš do školy. Posuneme se spolu dál.. Doufám, že ti budu dobrým průvodcem... a ty mě učitelem...
Miluju tě...
Tvoje máma
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Krásný....
Okomentovat