"Máte doma veselo?!"

Povídala mi dnes jedna paní v tramvaji cestou z práce. A taky prý, že mě obdivuje, že ona by na to neměla nervy, že jí stačily dvě děti.

Dneska byli ozvláště vtipní, byl náročný den, takže jsem měla chvílema nervy v kýblu a chvílema bylo veselo ;-)

Na zastávce cestou ze školy: 
S vyplazeným jazykem jsme "doběhli" na zastávku půl minuty před předpokládaným příjezdem tramvaje. Celou cestu jsem popoháněla Rodericka. Již od prvního září pozoruju zvláštní přírodní úkaz. Kdykoliv si nasadí aktovku, je úplně mimo. Přestane vnímat, reaguje zpomaleně. Vždycky si vzpomenu na odstavec z knihy, co jsem četla nedávno (Steve Biddulph: Výchova kluků) "Y potřebuje vedení", tohle zpomalení je prý normální, obzvlášť kolem 13-ého roku (fakt bude hůř??). Takže jsem se zcela nerespektujícně Rodericka zeptala, co se děje, že je úplně mimo a nevnímá, jen kouká, courá se vzadu a nasrovnává si to vykasané tričko. Roderick na mě koukal jak na zjevení a vedle se ozval pán (asi 40-50 let): "Nic si z toho nedělejte, to jsme my (rozuměj chlapi). Přesně tohle mi říká manželka taky!"

Není nad chlapskou soudržnost! ;-)

V tramvaji cestou domů:

Nastoupili jsme do tramvaje. Měli jsme golfky, tak hezky dozadu na vyhrazené místo. Za námi nastoupily dvě paní tak po padesátce. Chtěly nám nechat volné místo k sezení, které jsem s díky odmítla. Bea byla na kočáře, RaF se urží, navíc měli roupy, tak nepotřebovali odpočívat. Paní se znovu ujistily, že nechceme místo. Fredy: "My nebudeme sedět, pustíme sednout staré babičky!" a významně koukala na ty dvě paní...

O pár stanic dál...
Roderick si chce  sednout na volné místo: "Maminko, já jsem celej unavenej a mám velkej hlad z toho, jak jsem dneska zlobil!"