Někdy mají tatínkové ne příliš rozumné nápady. Ten náš je na to specialista. Jak jinak si vysvětlit jeho cestu se třemi dětmi o berlích na přírodní koupaliště.
Domluva zněla, já jsem v pátek odpoledne v práci, ty se staráš o BFR. Komplikaci "tatínkova noha v sádře" vyřešil dopolední dr. Nechal se ukecat a vyměnil sádru za stále nechodící ortézu, berle tak zůstaly. tTudíž plán "beru děti na srub" jsem zatrhla. Je to v kopci, bez vody a elektřiny, mužovy berle a nemluvě o tom, že si minule odtamtud Roderick donesl popáleninu dost ošklivou, jak spadl na rozpálený kámen ohniště. Navrhla jsem koupaliště na Pražačce nebo hřiště ve Stromovce a odešla v klidu do práce. Muž dal dětem na výběr Džbán, hřiště a srub. Vybraly si Džbán. Normálně je to od nás celkem pohodová cesta jednou tramvají cca 25 minut jízdy. Díky Blance a prázdninovým výlukám je to teď cesta minimálně na hodinu, tramvají, busem, podchodem, tramvají. S berlema, třema dětmi (z toho jednou mrňavkou v příšeném vzdorovitém období) fakt chuťovka. Jak tam dojeli vím z vyprávění. Cestou na tramvaj tři vztekací záchvaty s válením po ulici, šnečí tempo. V podchodech po schodech "SAMA!", což některé spolucestující nemohly pochopit a nutily pomoc, aby se opět předvedla vztekací scéna "JÁ SAMA! Dojeli tam a užívali si prima koupání. Muž se seznámil se skupinkou stejně starých/mladých lidí, co byli svobodní bezdětní (maximálně spárovaní), kteří k němu vzhlíželi s obdivem, neb něco takového ještě nikdy nezažili (obzvlášť ti, co měli pindíka ;-))
V práci jsem se zdržela, a nevěda nic o jejich výletu, se těšila domů, jak se v klidu navečeřím a hodím nohy na stůl. V šest mi volal muž, ať přijedu za nima. Nechtělo se mi, ale pak jsem si řekla, že budu hodná žena, když máme to výročí, a pomůžu mu domů s dětma. Dojela jsem tam skoro v osm. Než jsem pochopila, kudy ke zmiňovanému kiosku, obešla jsem půl rybníka. Na první pohled mi bylo všechno jasné. Roderick hrající fotbálek a pokřikující jakási sparťanská hesla, nahatá Beatrica s upatlanou pusou a Frederika v zimní sukýnce s pytlíkem těch nejmastnějších slaných brambůrků. A muž pokojně sedící u kiosku v družném hovoru s (pro mě zvláštní) skupinkou lidí (kdo chodí ve 30°C na koupaliště v kvádru?) a popíjející s nimi jakýsi míchaný nápoj. Asi jsem se netvářila jako chápavá žena, byla jsem za semetriku, co se tváří kysele a neocení, když se chlap snaží. Takže se všichni velmi snažili, abych se uvolnila a rozveselila, dostala jsem vějíř, udělali mi přes protesty vinný střik, vychválili mi, jakého mám úžasného muže, jak krásně se dětem věnoval, Roderick mi barvitě líčil, jak přeplaval sám celý rybník s jakýmsi torpédem. Ani jsem nevěděla, co na to říct. Naštěstí jeden přítomných mužů pochopil, že tohle vlastně ani slyšet nechci a uvedl to torpédo na pravou míru (pluje to na hladině, je to na baterky, vydrží to asi 3 minuty, než se baterka vybije, Roderick měl pásek a byl s ním jeden zdravý dospělý ve vodě). Aspoň že tak.
Takže jsem snědla vychvalovanou klobásu, vypila střik (normálně ho nepiju), posbírala svršky, došla s holkama na záchod, aspoň se smočila ve vodě, než si muž dopil, a mezitím marně přihlížela, jak v dětech zmizely nanuky, lentilky, chleba, klobása a malinovka. Nikomu mimo mě se nechtělo domů (proč jsem takový pragmatik a místo, abych si užívala do poslední chvilky, myslím na to, že potáhnu unavené řvoucí děti domu, když neodejdem hned). Paprika už začínala být dost unavená, takže jsem velela k odchodu. Než jsme se vyprdelkovali bylo po desáté, tma. Cesta na tramvaj půl hodiny. Nesla jsem batoh, dvě děti, Fredy šla vedle mě a přesto jsme pajdajícímu muži s Roderickem utekly. Než hoši dorazili k tramvaji, jedna pláchla, než jsme našli na Dejvické zastávku X-busu, ujel nám i ten před nosem. Bylo 23:31, viděl nás "dobíhat" byl úplně prázdnej a nemohl počkat :-(. Paprika v hysterickém záchvatu :"NECHCI NIC" řvala jak protržená. Lidi na zastávce na nás koukali jak na blázny. Tak přesně tomu jsem se chtěla vyhnout! Než dojel další bus, usnula muži na klíně. Tramvaják na přestupu na nás naštěstí počkal, i když už měl být na cestě (Děkujeme!) Spící Beu jsem nesla přes rameno jak pytel brambor. RaF usnuli, sotva lehli. A my taky.
Když nad tím tak rozvažuji, tak mi těch pár hodin určitě něco dalo. Od nezaujatých pozorovatelů jsem se dověděla, že můj muž nemá milenku (jak na to přišli nevím, ale věřila jsem jim). A že je obdivuhodný táta. Tohle by prý nikdo z jejich známých nedal, klepou se, když mají jít na koupilště s jedním. Přiznávám, že já jsem si sama se čtyřma dětma na koupaliště ještě netroufla.
Dále jsem pochopila, jak strašný rozdíl je ve vnímání toho, v čem žijeme pořád, a vidění toho samého z venku. Na moje "proč by nešel se třema dětma na koupaliště, vždyť jsou samostatné" (ve smyslu umí chodit, samy se najedí, netřeba plen, řeknou si na záchod, vyhrajou si spolu, udrží se s páskem v pohodě nad hladinou) mi bylo namítnuto "no jo, ale pořád něco chtějí, pořád jedí, pořád se na něco ptají, musíš být furt ve střehu".
To jsou ty detaily, které nestíhám vnímat, ty drobnosti, které mi nedají si někdy ani chvíli v klidu "vypít kafe" a připadám si pro ně unavená, i když vlastně nic nedělám. Přesně to, co mi chybí, když jsou děti pryč.
A pak jsem si představila sebe na místě těch lidí. Co bych děla celé dny, týdny, měsíce? Napadá mě jen jedno slovo... nudila se!
Se picnu, doufám, že ji to nějak neublíží, jako že by z toho měla nějakou střevní rychlovku...
